Zakletý rytíř

   Je tomu už dávno, hodně dávno…

   Ani nejvyšší smrk v hradní rozvalině, ani nejstarší havran, hnízdící v černé skulině polozřícené věže, to už nepamatuje.

   Tehdy byl pánem hradu Blanseka zlý, velmi zlý a ukrutný rytíř, zvaný Čertoryj. Nikdo nebyl před ním jist svým životem a majetkem. Běda, když rytíř z bujné rozmařilosti vyjel na černém koni z hradu a zamířil v doprovodu zběsilé posádky do vesnic svých poddaných. Jak často potom jen plameny a kouř ze spálených stavení, zoufalý pláč a nářek žen i dětí svědčily o rytířově návštěvě. Nejen, že své poddané nutil k těžké práci, ale týral je, mučil a v hladomorně svého hradu za živa nechal umírat. I loupežnictví se oddal. Běda pocestnému nebo kupci, který padl do jeho rukou. Každý se proto okolí Čertoryjova hradu raději na sto honů vyhnul, jen aby nepřišel zlému rytíři do cesty.

   Dole pod hradem, hluboko v zákrutech Pustého žlebu, žil v té době zbožný poustevník, trávící Bohu milý život na modlitbách a ve zbožném rozjímání. Za obydlí, v dobrovolném vyhnanství této pustiny, zvolil si jeskyňku ve skále poblíž výtoku říčky Punkvy z Macošiny propasti.

   Pán hradu a jeho bujná čeládka neměli dlouho ani potuchy o tom, že tu žije v jejich blízkosti bělovlasý stařeček, pokorný sluha Boží, který se živí lesními plody a kořínky a který je přítelem ptáčků i zvěře v širokém okolí své poustevny.

   Až jednou, když se stařičký poustevník odvážil trochu dále podle toku Punkvy, byl náhle překvapen jezdcem na koni, který se zběsile hnal po hradní stezce do údolí.

   Byl to rytíř Čertoryj, pán na Blanseku, který se toho dne vydal opět na jednu ze svých pekelných jízd. Rytíř byl z počátku udiven nenadálým zjevem starého poustevníka. Zastavil koně a pak se dal se stařečkem do řeči.

   „Poslechni, starý muži, co se tady potuluješ v blízkosti mého hradu?“ tázal se rytíř starce.

   „Vzácný pane! Odešel jsem před mnoha lety z domova, abych zde v klidu a ústraní zasvětil zbytek svého života službě boží,“ odpověděl klidně poustevník.

   „Tak ty tady poustevničíš? To tě napadla pěkná věc,“ povídá s uštěpačným smíchem pán na Banseku. „Poslechni raději mne. Žiješ tu v nedostatku, trpíš zimou a hladem. Seber se a pojď ke mně na hrad! Tam budeš mít, co hrdlo ráčí. Dám ti krásnou, teplou jizbu, měkké lože, maso i víno, ba i zlatý kříž dostaneš místo dřevěného, co máš na prsou. Budeš mým zpovědníkem a kamarádem. Je mi často tak smutno a potřeboval bych někoho pro obveselení.“

   „Dík tobě, pane,“ odvětil tiše stařec, „netoužím však po pohodlí, pěkném šatě a dobrém jídle. Jsem šťasten a spokojen. A že bys mne za zpovědníka chtěl, tomu nevěřím. To nemyslíš vážně. Je to jen chvilkový rozmar nebo dokonce posměch. Nech mne proto na pokoji a odejdi v pokoji také i ty.“

   I rozlítil se rytíř: „Tak ty odpovídáš na mé pozvání?“ soptěl hněvem. „A ještě výsměch si tropíš, nebo dokonce i kárat mně chceš? Nepůjdeš-li po dobrém, pak to půjde po zlém!"

   Nato zpupný rytíř rozkázal zbrojnošům, aby poustevníka svázali a odvlékli na hrad. Tam jej kázal hodit do hladomorny a sám přihlížel na provádění svého katanského rozkazu. Ba rouhal se při tom a zlořečil bohabojnému starci: „Tak v hladomorně si teď pěkně pobudeš! Tady můžeš zpovídat krysy a žáby, když jsi opovrhl mou společností.“

   Zatím co polomrtvý stařec s rozbitými údy a krvácející z mnohých ran prosil Boha o brzké vysvobození z hrůz těchto útrap, zasedl rytíř ve své komnatě za bohatě prostřený stůl, dal si donést hojná jídla a pití, jak to ostatně vždy dělával, kdykoliv provedl nějaký krvavý čin. A když se najedl vybraných jídel a nestřídmě napil medoviny, zpit do němoty, spadl pod stůl.

   Slunce už dávno zapadlo a od půlnoční strany se šířil přízrak noci, když sluhové odnášeli zpustlého rytíře do postele. A dole, ve studené, vlhké a hrůzné hladomorně, plamen svíce poustevníkova života pomalu dohasínal. Bůh se přece jen smiloval nad věrným služebníkem svým a zbavil ho provždy bolestí a strastí pozemského života.

   Zbrojnoši a ostatní čeleď hradní po bujném veselí už se také vytratili z čeledníku, u bran a na věžích zaujala místo noční stráž. Život na radě se tišil a usínal.

   Netrvalo to dlouho a temné stíny se natolik rozšířily, že splynuly v černý, neproniknutelný závoj noci, která v sobě zahalila celý hrad se vším živým i mrtvým. A přece tato předpůlnoční chvíle tajila v sobě cosi nebývalého a tajemného. Ta zvláštní čerň noci a pak ono tíživé, dusivé ticho, bylo jako by předzvěstí něčeho tragického.

   Kdesi ve skulině hradní  zdi ozval se sýček. Jeho skřehot zněl v příšerné ozvěně po hradním nádvoří. Říká se, že sýček ohlašuje smrt. Rytíř Čertoryj však sýčka neslyšel. Spal příliš tvrdě. Spal až do oné chvíli, kdy hlásný na věži začal vytrubovat dvanáctou.

   Na hradě Blanseku uhodila půlnoc!

   V té chvíli zaskřípěly těžké, dubové dveře u rytířovy komnaty. Pak se ozvala rána jako by hrom udeřil. Rytíř byl náhle probuzen ze spánku. Posadil se na lůžko a hrůzou vytřeštil oči. Komnata byla plna světla. U dveří pak stál poustevník. Rytíř zprvu nevěděl, zda bdí, či sní. Ale přece se jen vzchopil, slezl s lůžka, vzal meč a hnal se na poustevníka. Skokem byl u něho. Teď ťal po něm mečem. ťal však do prázdna! V nepředstavitelné hrůze pustil meč z ruky. Přepaden děsem a úzkostí, padl na kolena a rukama si kryl tvář. Tu slyšel hlas jako ze záhrobí: „Proklínám tě, rytíři, proklínám tebe i celý tvůj rod. Míra tvých hříchů jest už naplněna. Za nečestné zločiny, za prolitou krev nevinných budeš tvrdě pykat ty, budou pykat i tvoji potomci!

   Proklínám tě, rytíři. Ani po smrti nenalezneš pokoje!

   Proklínám tě, rytíři, a všechny tvoje potomky. Ve studený kámen se po smrti všichni proměníte. To bude trestem celému rodu za tvé hříšné činy!“

   Půlnoční zjev zmizel. A všude kolem zase černá, tichá noc.

   Rytíř byl jako šílený. Vlasy si rval, sténal, hrůzou pak štván vyběhl z komnaty a pádil po schodech dolů k hladomorně. Stráži vyrval z rukou klíč, otevřel dveře podzemního vězení a vběhl dovnitř. Ani očím nechtěl uvěřit. Tam v koutě na slámě ležel poustevník. Byl však už mrtev. Jen pootevřené oči starcovy přísně a vyčítavě hleděly na rytíře…

   A šílený rytíř pádil zase po schodech nahoru. Křičel, bědoval, proklínal. Nikde neměl stání, nikde klidu. Svědomí jej pudilo a kletba hnala k zoufalství. Konečně vyběhl na hradní zeď a odtud se vrhl do propasti.

   Až ráno nalezli jeho mrtvolu kdesi dole v Pustém žlebě. Ve smutném průvodu odnesli zbrojnoši svého pána na hrad. Tam jej položili do černé rakve a po smutečních obřadech přenesli do rodinné hrobky. Sotva tam byl uložen, slova kletby se naplnila. Rytíř se změnil ve studený kámen. Proměnil se v kámen, který od té chvíle vždy o půlnoci bolestně naříkal a žalostně sténal.

   Přízrak prokletí vládl od té doby nad hradem. Hosté se začali Blanseku vyhýbat, čeládka se pomalu vytrácela, vždyť už tu nebylo někdejšího veselí. Jen hrůzná pověst o zkamenělém pánu z Blanseku obestřela toto pustnoucí panské sídlo.

   A kletba prokletí se s děsivou pravdivostí vždy naplnila, kdykoliv zemřel někdo z rytířových potomků. Sotva bal uložen do rodinné hrobky, měnil se v kámen.

   Čas plynul, léta ubíhala. Na hradě se však žilo jako v otevřeném hrobě. Poslední mužský potomek rodu, rytíř Šebík, nemyslil už dlouhé roky na nic jiného, než jak by se dala sejmout tato kletba s jejich rodu. Přemýšlel, radil se, uvažoval. Snad už ani ne tak kvůli sobě samému, jako kvůli své jediné dceři Mílce. Konečně v něm uzrál plán. Dobrovolnou smrtí pokusí se smýt hřích svého předka. Smrtí svou vlastní i smrtí svého dítěte, své krásné, zlatovlasé Mílky.

   Jednoho večera nařídil služebnictvu, aby připravilo bohatou hostinu, hostinu bez hostí, při níž bude prostřeno jen pro dvě osoby, pro rytíře a jeho dceru.

   Byla to neveselá hostina, vždyť měla být také hostinou poslední. Když pojedli, naplnil rytíř dva poháry vínem a nepozorovaně vsypal do nich jedu. Nato vyzval dosud nic netušící děvče ke společné modlitbě. Oba poklekli a vroucně se pomodlili. Pak otec objal a vroucně políbil dítě.

   „Dítě mé, dcero jediná,“ pravil tiše. „Znáš hrozné prokletí, které už od dávna pronásleduje náš rod. Trpíme za hříchy,  které jsme nespáchali. Snad tvoje smrt, obět čistého, nevinného srdce, odčiní dávné viny a zruší těžké jho prokletí. A já chci zemřít s tebou.“

   Krásné oči Mílky se zamžily slzami, její srdce zabolelo.

   „Jsem ještě tak mladá, tatínku,“ lítostně šeptala Mílka. „Ale přece vím a v duši své to cítím, že tvé rozhodnutí nezlomí řetěz prokletí. Vždyť sáhnout na vlastní život a dobrovolně odejít z tohoto světa, jest smrtelným hříchem před Bohem. Život byl nám Stvořitelem jen propůjčen, a proto není dovoleno nakládat s ním podle vlastní vůle. A kdybychom tak přece jen učinili a sebe obětovali, spáchali bychom provinění nové, a viny dávných dob, za které všichni tak krutě trpíme, nikdy neodčiníme.

   Nesmíme tak učinit, drahý otče! Věřím však, že jen veliká obět, obět čisté lásky, dovede smýt  dávná provinění a vysvobodit náš rod. Jak ráda jednou tuto obět přinesu, obět svého srdce, na oltář smíru.“

   A byla půlnoc! A znovu slyšeli hlas sténajících, ale také hlas prosících za vysvobození. Zachvěl se rytíř, ustrnula jeho dcera. Mlčeli. Teprve pochvíli se zdrcený rytíř vzpamatoval:

   „Dítě jediné, pravdu máš,“ pravil své Mílce. „Jak jsem mohl být tak nerozumný! Nemohu si ani uvědomit dosah činu, který bych snad byl už spáchal ze zoufalství. Ano – jedině láska, obět čistého srdce, pomůže nám i celému rodu.“

   Smutně pak svěsil hlavu a těžkým krokem se ubíral do své komnaty.

   Mnohá léta a zimy se vystřídaly. Rytíři zatím zbělel vlas a Mílka vyrostla ve sličnou pannu, v krásku, která neměla sobě rovné na hradech v širokém okolí. Její srdce dosud však nepoznalo lásky, její duše nebyla poskvrněna hříchem.

   Zemi však nastaly zlé časy. Přišla cizí vojska. Loupila, drancovala a vypalovala. Také hrad Blansek byl po krátkém obležení dobyt, zapálen a pobořen Většina posádky byla ubita, ostatní utekli. Také stařičký rytíř padl při obraně hradu. Jen Mílka zůstal. Sama tu žila od té doby v hradní rozvalině. Jediná vydržela, neboť chtěla přinést obět čistého srdce. Proto trpělivé čekala a čekala.

   Jednoho dne zabloudil do blanenských lesů mladý rytíř. Marně hledal cestu k návratu. Kolem jen vysoké skály, strže a propasti. Marně chodil a bloudil. Bylo už k večeru, když uviděl na protější sráni zříceninu hradu a v ní zahlédl světýlko. Pustil se proto oním směrem. Cesta jej vedla z počátku prudkou strání do vysokého kopce, pak hlubokým lesem, až konečně prošel polozřícenou branou a stanul na někdejším hradním nádvoří. A tu mu vyšla vstříc čarokrásná panna. Uvítala jej, zvala dále a nabídla pohostinství.

   Rytíř byl nenadálým a nečekaný zjevem krásné dívky úplně zmaten. Byl jako očarován. Nemohl od ní ani zrak odtrhnout. Byl dojat spanilostí, čistou krásou i sladkým slovem krásné neznámé. Jeho srdce v té chvíli promluvilo, promluvilo horoucí láskou. Klesl před Mílkou na koleno, políbil její šat a vroucími slovy jí vyznal vše, po čem jeho srdce toužilo.

   Slzy radosti se zaleskly v očích Mílky. Vždyť i její srdce se probudilo a láskou zahořelo k mladému, ztepilému rytíři.

   Krásná Mílka se tedy přece jen dočkala! Šťastna a rozradostněna, prožívala krásný sen první lásky, když si právě ve chvíli největšího štěstí vzpomněla na slib, dávný příslib vlastní oběti. Srdce její zabolelo. Tehdy večer, když před otcem slibovala, že ráda obětuje svoji lásku, aby odčinila krutou kletbu rodu, jistě netušila, jak těžkou a bolestnou bude pro ni jednou taktová obět. Leč ani nyní nezaváhala, třebas tušila, že tak zničí krásný květ společné lásky, že zkrvaví dvě srdce sobě navždy se zaslibující.

   Rytíři se však ani slůvkem nezmínil, co srdce její prožívá. Laskavými slovy, plnými něhy a dobroty s ním promlouvala a plány do růžové budoucnosti spolu sním spřádala. Když pak se jí rytíř po rodičích zeptal, že by je chtěl osobně požádat o její ruku i dovolení k sňatku, vzala jej za ruku, zavedla do hradní hrobky a ukázala na dvě rakve vedle se položené.

   Rytíř se poděsil. V rakvích spatřil zkamenělé tváře, kamenné postavy. Z počátku nevěděl, co to všecko znamená. Pak se však přece jen vzpamatoval. Vždyť – láska i hory přenáší! Pohled na vyvolenou pannu dodal rytíři tolik odvahy, že ji vzal za ruku, přistoupil blíže k rakvím a pevným hlasem promluvil:

   „Vznešená paní a vzácný rytíři! S upřímným  srdcem a nejlepší vůlí přicházím k Vám, abych Vás požádal o ruku této ušlechtilé dívky. V čisté lásce jsme se vzájemně poznali a zasnoubili. Dáte nám své svolení?“

   „Téměř ustrnul, když zkamenělý rytíř a jeho paní zakývli souhlasem.

   A rytíř pak prudce objal svou nevěstu. Radost zalila jeho i její srdce. Vroucí políbení vtiskl na Mílčiny růžové rty. Tep a dech veliké, čisté lásky se šířil ze srdcí milovaných.

   A v té krásné, velebné chvíli přinášela vlastně ušlechtilá dívka svou oběť na oltář smíru! Obět své lásky, svého srdce!

   Dávná vina byla odčiněna, kletba pominula!

   A co tu rytíř s Mílkou stáli v těsném objetí, ani nepozorovali, že se vše kolem nich mění, že tváře rytířů a jejich paní nabývají opět lidské podoby.

   Než růžový sen dvou srdcí tím také končil…

   Rytíř se nemohl ani vzpamatovat z úžasu. Vše kolem zmizelo, i náruč jeho byla už prázdná. Zmizel hrad a on stojí v hlubokém lese sám. A tu slyší sladký hlas. Přichází jako z veliké dálky. Šepot nejsladší, jaký kdy v životě slyšel:

   „Odpusť, milý rytíři! Velikou, věčnou lásku k tobě, která probudila mé srdce, jsem obětovala, abych napravila dávné provinění, dávné křivdy. Jedině tak bylo možno smířit a odčinit prokletí našeho rodu. Tvoje srdce krvácí. Věz, že i moje duše hluboce želí a trpí. Než z naší společné oběti, z naší společné bolesti zrodila se milost a smír pro řadu trpících a po klidu duše už toužících. Bůh ti za to odplat, milovaný rytíři, lásko moje jediná a poslední!“

   S rozdrásaným srdcem a bolestí v duši ubíral se rytíř k domovu. Dlouho dlouho truchlil po své nevěstě, kterou nepřestal milovat pro její velikou lásku i pro její vznešenou oběť, kterou přinesla na oltář smíru. Dlouho želel, až nezměrný bol zkrušil jeho srdce.